Výživné a příjem OSVČ a podnikatelů

U OSVČ a podnikatelů nelze výživné určit jen z daňového přiznání. Soud zkoumá skutečné i možné příjmy, náklady, majetek a celkovou životní úroveň rodiče.

Pro OSVČ, podnikatele nebo rodiče ovládajícího obchodní společnost neexistuje zvláštní vzorec pro výpočet výživného. Platí stejná základní pravidla jako u zaměstnance: posuzují se potřeby dítěte a schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodiče.

Daňové přiznání je u podnikatele důležitým důkazem, ale není automatickou odpovědí na otázku, jaký má rodič příjem pro účely výživného. Daňový základ vzniká podle pravidel daňového práva, jejichž účelem je stanovit daňovou povinnost. Rodinné právo sleduje jinou otázku: jaké jsou skutečné schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodiče a jaká je jeho životní úroveň.

Je proto důležité rozlišovat několik čísel, která se v podnikání běžně používají. Obrat nebo objem tržeb nevypovídá o tom, kolik rodiči po zaplacení skutečných nákladů zůstává. Účetní zisk zase nemusí odpovídat aktuálnímu toku peněz. Základ daně je veličina vytvořená podle daňových pravidel a cash flow zachycuje skutečné peněžní příjmy a výdaje v určitém období. Ani jeden z těchto údajů není sám o sobě zákonným „příjmem pro výživné“. Stejně proto neplatí jednoduché pravidlo „příjem OSVČ = obrat minus všechny náklady“. Soud musí posoudit, které výdaje jsou skutečné a hospodářsky odůvodněné, jak stabilní jsou příjmy v čase a jaké prostředky má rodič reálně k dispozici.

Zvláštní pozornost vyžadují výdajové paušály. Paušál je především daňový způsob stanovení výdajů. Jeho použití samo neprokazuje, že podnikatel právě takovou část svého příjmu ve skutečnosti spotřeboval na podnikání.

Podobně opatrně je třeba zacházet se skutečnými podnikatelskými náklady, investicemi a odpisy. Nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, nájem provozovny nebo nezbytné subdodávky mohou být náklady bezprostředně nutnými k dosažení příjmu. U investice do nového stroje, automobilu nebo jiné techniky už může být potřeba zkoumat její účel, přiměřenost a význam pro další podnikání.

U podnikatele může být velmi významná také jeho celková životní úroveň a majetek. Podle občanského zákoníku má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Ústavní soud proto požaduje, aby soud zohlednil nejen deklarované příjmy, ale také celkovou sumu movitého a nemovitého majetku a způsob života rodiče, například jeho bydlení, zájmy nebo způsob trávení dovolené.

Ještě složitější bývá situace, kdy rodič podniká prostřednictvím s.r.o. Společnost je samostatnou právnickou osobou. Peníze na jejím účtu, její nemovitosti nebo automobily proto nejsou bez dalšího osobním majetkem společníka a celý obrat ani celý zisk společnosti nelze automaticky označit za příjem rodiče. Osobním majetkem společníka je však jeho podíl ve společnosti, který může mít značnou hodnotu.

Vedle toho je třeba zjistit, jaká plnění rodič ze společnosti skutečně dostává: mzdu z případného pracovního poměru, odměnu za výkon funkce jednatele, jiné schválené benefity, podíly na zisku nebo další plnění. Pokud je rodič jediným společníkem a jednatelem a vykazuje pouze velmi nízkou oficiální odměnu, nemusí tím být dokazování jeho možností vyčerpáno.

Co tedy podnikatel soudu předkládá? Neexistuje jeden zákonný seznam platný pro všechny případy. Typicky mohou být relevantní daňová přiznání, přehledy příjmů a výdajů, peněžní deník, vydané a přijaté faktury, účetní závěrky, účetní doklady, výpisy z relevantních účtů, smlouvy, doklady o významnějších podnikatelských nákladech a doklady o majetku. U společníka nebo jednatele s.r.o. mohou mít význam také smlouva o výkonu funkce, potvrzení o mzdě, účetní závěrky společnosti, rozhodnutí o rozdělení zisku nebo smlouvy zachycující významné finanční vztahy mezi rodičem a společností. Rozsah dokazování závisí na konkrétní věci. Není účelem bezdůvodně prověřovat celé podnikání, ale získat spolehlivý obraz o ekonomických možnostech rodiče.

Pokud rodič potřebné údaje neposkytne, může nastoupit § 916 občanského zákoníku. Neprokáže-li rodič řádně své příjmy všemi potřebnými listinami a dalšími podklady pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožní-li soudu zjistit ani další potřebné skutečnosti zpřístupněním chráněných údajů, platí podle zákona, že jeho průměrný měsíční příjem činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce, což aktuálně odpovídá částce téměž 100 000 Kč.

Příklad 1: Řemeslník má roční obrat 4 miliony Kč, ale velkou část zakázek tvoří drahý materiál a práce subdodavatelů. Pokud doloží, že například milionové částky skutečně pravidelně vydává právě na náklady nezbytné pro realizaci zakázek, nebylo by správné vycházet pro výživné ze čtyř milionů jako z jeho osobního příjmu. Stejně ale nelze bez kontroly odečíst každou částku označenou v účetnictví jako náklad. Soud bude zajímat, co je skutečným nákladem podnikání a jaká ekonomická hodnota rodiči po jeho úhradě zůstává.

Příklad 2: Konzultant pracuje jako OSVČ a používá výdajový paušál, přestože jeho podnikání ve skutečnosti vyžaduje jen relativně malé přímé náklady. Pro daňové účely může být paušál zcela zákonný, pro stanovení výživného ale není automatickým důkazem, že rodič stejnou část příjmů skutečně spotřeboval. Soud může vycházet z dalších dokladů a z povahy činnosti.

Příklad 3: Otec je jediným společníkem a jednatelem prosperující s.r.o., ale jako svůj příjem uvádí pouze odměnu 20 000 Kč měsíčně. Společnost zároveň vytváří zisk, poskytuje mu některá plnění a část svých prostředků používá také na výdaje související s jeho soukromým životem. Soud nemůže jednoduše označit celý zisk společnosti za otcův příjem. Neměl by se ale ani bez dalšího spokojit s částkou 20 000 Kč. Bude relevantní zjistit hodnotu podílu, skutečná plnění ze společnosti, ekonomické důvody nastavení odměny a možnost rodiče získávat z podnikání přiměřený příjem. Výsledek závisí na konkrétním dokazování.

Příklad 4: Podnikatel vykazuje několik let nízký zisk, ale současně vlastní několik nemovitostí, pravidelně cestuje na nákladné dovolené a na jeho účtech se objevují výrazně vyšší pohyby, než by odpovídalo deklarovaným příjmům. Taková životní úroveň sama o sobě neurčuje přesnou výši příjmu ani výživného. Je však legitimním důvodem podrobněji zkoumat zdroje financování, majetek, případné úspory, příjmy z jiných zdrojů a peněžní toky.